K panovníkem udělovanému titulu „královské město“ se vázala značná privilegia a vzácné výsady, díky nimž města bohatla a celkově prosperovala. Ať už se jednalo o právo várečné, nebo o právo těžit na svém území drahé kovy, po jejich nabytí přicházel rozkvět a blahobyt. A která ze středočeských měst se těšila tomuto výjimečnému postavení a uznání jak ze strany poddaných, tak šlechty i samotného vladaře?
KRÁLOVSKÁ MĚSTA
MLADÁ BOLESLAV
Název získalo město po svém zakladateli knížeti Boleslavovi II., jemuž se přezdívalo „mladý“. Okolí dnešního města bylo součástí přemyslovského panství a ve druhé polovině 10. století zde vzniklo hradiště, které zůstalo majetkem českých panovníků i po celé 13. století, kdy značná část Mladoboleslavska připadla rodu Markvarticů. Určitá městská práva získala původní trhová osada ve třináctém a další privilegia ve čtrnáctém století. V době husitských válek se zdejší obyvatelé přiklonili na stranu husitů. I přesto zde po skončení bojů zůstala zachována náboženská svoboda, díky níž zesílil vliv jednoty bratrské. Město se stalo jejím nejvýznamnějším střediskem, jeho renomé vzrostlo a nastala éra značného hospodářského a kulturního rozkvětu. Status královského města si Boleslav koupila v roce 1600 za vlády císaře Rudolf II. Její novodobá historie je neodmyslitelně spojena s automobilovým průmyslem – od roku 1895, kdy zde Václav Klement a Václav Laurin zahájili tovární výrobu velocipédů. První automobil byl v Mladé Boleslavi vyroben roku 1905 a od roku 1925 známe firmu pod názvem ŠKODA.
ČESKÝ BROD
Za svůj vznik vděčí město pražskému biskupovi Janu I., jenž ho s největší pravděpodobností ve 12. století založil. Zvolil umístění na jedné z nejdůležitějších zemských stezek spojující Prahu s jižní a východní Evropou. Po polovině 13. století povýšil jiný pražský biskup, Jan III. z Dražic, trhovou osadu na město známé pod názvem Biskupský Brod. Pojmenování Český Brod se užívalo až od 14. století. Díky své výhodné poloze na důležité trase těžilo město z cestovního ruchu, stalo se důležitým obchodním a ubytovacím střediskem. Na svobodné královské město povýšil Český Brod roku 1437 císař a král Zikmund Lucemburský. Český Brod je jedním z mála středočeských měst, kde se alespoň částečně zachovaly středověké hradby i s baštami. Na jeho rozvoj a věhlas mělo značný vliv také pivovarnictví. V současné době na tuto dávnou tradici navazuje nedaleký Kounický pivovar.
RAKOVNÍK
Rakovník se nacházel v místě významné obchodní stezky a základy jeho současné podoby pocházejí zhruba z období kolem roku 1300. Dávné dějiny Rakovníka byly výrazně ovlivněny postavením hradu Křivoklát, který se nachází nedaleko. Rakovník měl statut komorního města a byl na Křivoklátu závislý. Až císař Rudolf II. ho roku 1588 povýšil na město královské a tento specifický druh „poddanského“ vztahu k hradu zanikl. Velký rozvoj nastal v druhé polovině 16. století, kdy byly postaveny kamenné hradby a nové brány, rozmohlo se chmelařství a vaření piva. Velkou ránou bylo vypuknutí třicetileté války, na jejímž počátku se odehrál střet stavovského vojska s koaliční armádou právě v blízkosti Rakovníka.
VELVARY
Velvary vznikly v místě, kudy vedla prastará obchodní cesta, a vyvinuly se ze středověké osady, z níž se postupně stávala tržní ves. Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1282, ale až po roce 1357 připadla osada královské koruně a zřejmě Karel IV. ji povýšil na město. Kdy přesně Velvary získaly městská práva, není známo, jelikož při požáru v roce 1482 shořel městský archiv a s ním mnoho důležitých listin. Proto král Vladislav II. Jagellonský ještě téhož roku, kdy archiv zpustošil oheň, potvrdil práva a výsady obsažené ve zničených písemnostech. Slovo královský si ale město ke svému názvu pravidelně přikládalo až od roku 1593 a v textech panovnických majestátů se výslovného jmenování královským městem dočkalo až v druhé polovině 18. století v listinách Marie Terezie a Josefa II. Vzácný titul mu patřil až do konce roku 1848.
KOLÍN
Mezi první písemné záznamy, které se dochovaly, patří listiny krále Přemysla Otakara II. V jednom z dokumentů uděluje Přelouči stejná práva a svobody, jako mají Kolín a Kouřim, což dokazuje, že již za vlády tohoto panovníka byl Kolín váženým královským městem. Také další přemyslovský král Václav II. si jeho význam uvědomoval a udělil mu řadu privilegií. Rovněž členové z rodu Lucemburků, Jan i jeho syn Karel IV., mu poskytli mnoho důležitých práv a Kolín vzkvétal. Po mnoho let měla na jeho prosperitu vliv také těžba stříbra – naleziště vzácné rudy se nacházelo nedaleko. Později se z této hornické osady vyvinulo město Kutná Hora. Po vypuknutí husitských nepokojů se Kolín s převahou německého patriciátu přiklonil na stranu císaře Zikmunda, ale když roku 1421 přitáhla početná husitská vojska, obyvatelé se jejich převaze podrobili dobrovolně. Až do roku 1519 se prestiž Kolína snížila na úroveň města poddanského, ale poté se mu podařilo získat své vlivné postavení zpět. Mezi symboly jeho bohaté a dlouhé historie patří chrám sv. Bartoloměje, jehož stavba byla zahájena v polovině 13. století na příkaz Přemysla Otakara II. Obnovy tohoto původně raně gotického kostela se po ničivém požáru z roku 1349 ujal věhlasný architekt Petr Parléř, tvůrcem další výrazné přestavby z méně vzdálené doby byl rovněž slavný autor – Josef Mocker.
PŘEMYSLOVSKÁ MĚSTA
NYMBURK
Královské město Nymburk bylo založeno ve druhé polovině 13. století Přemyslem Otakarem II., nahradilo tak malou osadu, která zde stávala dříve. Nymburk se za vlády panovníka Václava II., tedy na přelomu 13. a 14. století, stal téměř nedobytným – bylo vybudováno dvojité opevnění a vodní příkopy, které ho proměnily ve strategicky důležitou pevnost a v podstatný článek řetězu opevněné linie měst kolem Prahy. Nymburk byl doslova oporou královské moci a po celý středověk se řadil mezi nejvýznamnější města v zemi. Stal se také útočištěm královny Elišky Přemyslovny, která prchla z Prahy před intrikami svého švagra a bezpečné útočiště našla právě zde. Eliščin manžel, král Jan Lucemburský, tuto oddanost městu nezapomněl a odvděčil se mu udělením mnoha výsad. Rovněž jeho syn Karel IV. přispěl k rozšíření vlivu a ke zbohatnutí nymburských obyvatel. Z rozvoje a věhlasu svého bydliště se místní těšili po staletí, prakticky až do začátku 17. století. Nejdrtivější rány zasadila prosperujícímu městu třicetiletá válka. Nový růst nastal až koncem 17. století. Další tragédie se udála v roce 1838, kdy ničivý požár změnil vzhled i atmosféru Nymburka, jenž od té doby nenávratně ztrácel svůj starobylý historický ráz.
BEROUN
Lokalita, kde leží Beroun, byla považována za jednu z nejrušnějších oblastí středních Čech. V 11. století byla založena osada s názvem Na Brodě, jelikož tudy vedla důležitá obchodní stezka z Prahy až do Bavor a také se jednalo o nejkratší a nejsnazší spojení mezi Prahou a Plzní. První písemná zmínka o městě se nachází v listině krále Přemysla Otakara II. z roku 1265, v níž je užito latinské podoby jména Beroun – Verona. Právě tento panovník nechal založit osadu, z níž se město vyvinulo. V době vlády krále Václava II. proběhla výrazná přestavba a vzniklo historické jádro, které se v hrubých rysech dochovalo dodnes. Dalším důležitým činem Václava II. bylo udělení privilegií v roce 1303, díky nimž se stal Beroun královským městem a začal rychle prosperovat. Rozkvět trval i nadále, za Karla IV. se rozvíjela řemesla, mimo jiné také hrnčířství – berounská červeně zbarvená a bíle malovaná keramika se proslavila po celé říši. Po bouřlivějších válečných letech se další éra nebývalého rozmachu dostavila v době panování Vladislava Jagellonského. Do současné podoby se město začalo vyvíjet zhruba od poloviny 18. století.
SLANÝ
Kronikář Václav Hájek z Libočan ve svém díle vypráví příběh o původu jména města – dostalo ho po objevení slaného pramene, po němž byla pojmenována původní prastará osada. První písemná zpráva o Slaném pochází z roku 1262 a byla objevena v listině krále Přemysla Otakara II. Město na královské povýšil pravděpodobně Václav II. na přelomu 13. a 14. století. Během husitských bojů se zařadilo mezi ta, která měla být ušetřena. Dále sem patřily Plzeň, Žatec, Louny, Písek a Klatovy. Místní přislíbili svoji věrnost Jiřímu z Poděbrad, k němuž se přiklonili ještě dříve, než se stal králem. Značného hospodářského rozvoje se obyvatelé dočkali především za vlády Vladislava Jagellonského a také v počátcích panování Habsburků. Bohužel byl ale růst města zastaven v době pobělohorské, jelikož stálo na straně poražených. Jako jediné královské město bylo potrestáno tím, že bylo roku 1623 dáno do zástavy a o několik let později prodáno do dědičného vlastnictví šlechtického rodu Martiniců. V poddanství zůstalo až do roku 1794, poté přešlo pod ochranu vrchnosti.
KOUŘIM
Uvádí se, že město založil již před rokem 1250 král Václav I. Stalo se tak nedlouho po zničení kouřimského hradu. První písemná zmínka pochází z roku 1261 a nachází se v listině, v níž král Přemysl Otakar II. dává Kouřim spolu s Kolínem za vzor dalším královským městům. V první polovině století čtrnáctého zachvátil město velký požár a o jeho obnovu se výrazně zasadil sám císař Karel IV. V době husitských bojů se místní obyvatelé přidali na stranu husitů, usadil se zde také vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Kouřimští zůstali husitství věrní i po bitvě u Lipan a císaři Zikmundovi se podrobili až po roce 1436. Přelom patnáctého a šestnáctého století byl ve znamení rozkvětu, ale ničivá třicetiletá válka ukončila postavení Kouřimi jako jednoho z nejvýznamnějších měst Českého království. Úctu vzbuzující privilegia jí byla navrácena až v roce 1740, v době vlády císaře Karla VI. Kouřim svoji staletou výsadu krajského města ztratila po územních reformách císaře Josefa II.
ČÁSLAV
Také do dějin a vývoje Čáslavi zasáhl král Přemysl Otakar II. řečený železný a zlatý. Za vlády tohoto panovníka bylo město povýšeno na královské a získalo tak mnohé výsady. Místo, kde se rozkládá, ale bylo Slovany osídleno již mnohem dříve – od 9. století. Jeho počátky jsou spojovány se známým českým rodem Slavníkovců, Přemyslovci sem přišli až později – ve století jedenáctém – a brzy poté proměnili zdejší hradiště na jednu z opor své moci. V době husitských válek se Čáslav nejdříve přidala na stranu Zikmunda Lucemburského, ale v roce 1421 přešla k husitům. K této části českých dějin se váže také vzácný objev, jenž se v Čáslavi odehrál. Ve výklenku mariánské kaple byly v roce 1910 nalezeny ostatky slavného vojevůdce Jana Žižky. Smutnou kapitolou byly dva velké požáry. První se rozšířil v roce 1452 a druhý, ještě ničivější, kterému padlo za oběť skoro celé město, zachvátil čáslavská stavení v roce 1522. Po třicetileté válce zůstali měšťané zadlužení a ulice i náměstí téměř pusté. Také novodobý stavební ruch z počátku 19. století nebyl k původnímu renesančnímu a baroknímu charakteru citlivý a do značné míry změnil starobylou podobu Čáslavi.
MĚSTEC KRÁLOVÉ
Městec Králové byl rodištěm jednoho z nejproslulejších panovníků přemyslovské dynastie – Přemysla Otakara II. Pověst praví, že ho jeho matka, královna Kunka, porodila, když se vracela domů do Prahy, a stalo se tak právě v Městci. Na své rodiště Přemysl, když se stal králem, nezapomněl, povýšil ho na město, daroval mu četné výsady královské komory a znak lva. Původně byl v okolí knížecí letohrádek, ale o vzniku města se mluví až zhruba od 13. století. Důležitá práva poskytl Městci také císař Karel IV. a zastavil ho své ženě Anně Svídnické. Jako patron je uváděn Karlův syn Václav IV., jenž Městci znovu potvrdil majestát a opět ho připojil ke královské komoře. Následuje období, kdy se zde vystřídalo několik majitelů. Od dob husitských bojů jako by bylo město prokleto a stíhala ho jedna pohroma za druhou. Za třicetileté války bylo téměř zničeno a co nezpustošila vojska, zničily v průběhu 18. století požáry, kterým zdejší obyvatelé museli čelit několikrát. Nová kapitola se začala psát až na přelomu 19. a 20. století, kdy byla zahájena obnova a Městec Králové od té doby pomalu rostl a vzkvétal.
HORNÍ KRÁLOVSKÁ MĚSTA
KUTNÁ HORA
Kutná Hora zažila pohádkový rozkvět a až kouzelnou prosperitu a stala se po Praze druhým nejdůležitějším centrem země. To vše díky ložiskům stříbrné rudy, která byla objevena již v závěru 10. století Slavníkovci. Nebývalý rozmach nejdříve jen menší hornické osady se ale odehrál až ve století třináctém. Zvěst o možnosti zbohatnutí se rychle rozšířila dokonce i za hranice říše a do kraje přicházelo mnoho nových obyvatel. I přesto ale hornické osady neměly ze začátku žádná práva. Změna přišla v roce 1300 za vlády přemyslovského krále Václava II., kdy vešel v platnost zákoník zabývající se chodem dolů. Další privilegia a výsady získaly osady v době panování Lucemburků. Do Kutné Hory byla přenesena centrální mincovna celého království, razil se zde pražský groš a město se stalo finančním střediskem říše. Prvním problémům začaly doly čelit ke konci 14. století – povrchové zdroje se vyčerpávaly a těžba se zpomalila. V době husitských bojů pak důlní činnost úplně stagnovala, ale po zvolení Vladislava Jagellonského českým králem přišla další léta rozkvětu. Komplikace s těžbou se vrátily na počátku 16. století a po bitvě na Bílé hoře následovaly další rány. Uzavření mincovny v roce 1727 bylo jasným ukazatelem, že slavná hornická éra Kutné Hory končí. Velkolepou minulost a malebnou krásu města ocenili umělci v dobách národního obrození a poté, o mnoho let později, také UNESCO, které historické centrum Kutné Hory zapsalo na Seznam světového kulturního dědictví.
PŘÍBRAM
Těžba v Příbrami má dávnou tradici, dolovalo se zde jak stříbro, tak železná ruda a v novodobé historii – od poloviny 20. století – také uran. Ve století osmnáctém a devatenáctém byla příbramská naleziště stříbrné rudy dokonce tak význačná, že bylo město považováno za středisko stříbra celé habsburské monarchie. Vrcholný rozmach hornictví na Příbramsku trval zhruba sto let, ale od 80. let 19. století začal polevovat a poté upadat. Lokalita ale byla osídlena dávno před rozvojem těžebního průmyslu. Již ve 13. století zde býval statek nazývaný Příbram. Vliv na město i jeho obyvatele měl také první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, který zde nechal postavit hrádek a druhý kostel. Arcibiskupský statek se rozrůstal a celé podhradí nabývalo na významu. Po husitských nepokojích, jelikož se město přidalo k husitům, zůstalo bez církevní vrchnosti a stalo se majetkem krále. Panovník dával město do zástavy svým věřitelům a až roku 1579 povýšil Příbram na královské horní město. Následná prosperita na sebe nenechala dlouho čekat. Pro místní obyvatele se stal důležitým zdrojem příjmů také poutnický ruch, jelikož nejslavnější mariánské poutní místo, areál Svatá Hora známý jako vzácná barokní perla, leží nedaleko Příbrami.
NOVÝ KNÍN
Zlato se u Nového Knína i bezprostředně v místech pozdějšího horního městečka získávalo pravděpodobně jak rýžováním, tak těžbou. Oblast byla osídlena až od raného středověku a o osídlení trvalém se mluví zhruba od 9. století. O Novém Kníně jako o městě se poprvé psalo v listině císaře Zikmunda Lucemburského pocházející z roku 1437. Také král Jiří z Poděbrad nechal vyhotovit spis, v němž potvrdil jeho dosavadní výsady. Stejně jako v jiných hornických městech bylo i zde v období husitských nepokojů důlní podnikání přerušeno, ale také sem se po skončení válek prosperita vrátila. Král Vladislav Jagellonský potvrdil dosavadní privilegia a ještě k nim přidal další. Konec 15. století byl ve znamení velkého rozmachu horního podnikání a rovněž v 16. století těžba zlata pokračovala. Problémy s financováním se dostavily za vlády císaře Rudolfa II. a i přesto, že byl vladař požádán o půjčku, musela být těžba okleštěna, což s sebou přineslo postupný úpadek. Snahy o znovunabytí zašlé slávy a obnovení báňské činnosti proběhly kolem roku 1691, ale pokus byl neúspěšný. Až na několik snah znovu zprovoznit doly v novodobých dějinách se s těžbou skončilo počátkem 18. století a z Nového Knína se pomalu stávalo klidné venkovského městečko.
JÍLOVÉ U PRAHY
Jílové vzniklo sloučením hornických osad a jeho počátky jsou úzce spojeny s dolováním zlata. Město již ve 13. století existovalo, ale první písemná datovaná zpráva pochází až z roku 1331 z listiny Oldřicha Zajíce z Valdeka. Na královské město povýšil Jílové císař Karel IV. zhruba kolem roku 1350. Nabytí řady práv a výsad znamenalo rozvoj a prosperitu, ale v pohnuté době husitských nepokojů byl s dolování konec. K malému oživení těžby došlo za vlády Vladislava Jagellonského, který městu opět potvrdil jeho privilegia. Další divoké období, třicetiletá válka, znamenalo opětovnou stagnaci průmyslu a následný úpadek. Zajímavosti o těžbě zlata i perličky z dějin města jsou v současné době k nalezení v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy.
PODĚBRADY, MĚSTO HUSITSKÉHO KRÁLE
Poděbrady jsou městem lázeňským, ale také městem spojeným s jedním z našich nejobdivovanějších a nejvýznamnějších panovníků, Jiřím. Vznikly v místě, kudy vedla obchodní cesta směřující z Prahy do Polska. Ve druhé polovině 13. století získal Poděbrady král Přemysl Otakar II., který zde nechal postavit kamenný vodní hrad, v jehož podhradí se pomalu usazovali obyvatelé. Poděbrady se staly poddanským městečkem, jež bývalo častým předmětem zájmu českých panovníků. Za tuto pozornost vděčilo okolní krajině s hustými hvozdy ideálními k lovu, tedy k oblíbené kratochvíli vladařů a šlechticů. Zavítal sem například Přemysl Otakar II., Václav II. nebo Jan Lucemburský. Největšímu rozkvětu se poděbradské panství těšilo za správy pánů z Kunštátu, kteří ho získali od císaře Karla IV. Nejslavnější postavou z tohoto rodu byl Jiří z Poděbrad přezdívaný „král obojího lidu“. Byl jediným českým králem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale byl jím zvolen. Tento vynikající diplomat a politik se zasazoval o nenásilné řešení mezinárodních konfliktů a se svým návrhem mírové smlouvy předběhl o staletí tehdejší dobu. Svůj vřelý vztah k Poděbradům stvrdil roku 1472, kdy je povýšil na město. Také za vlády Ferdinanda I. Habsburského zažívaly Poděbrady éru prosperity. Císař je navštívil a ihned ho nadchly skvělé lovecké možnosti v okolí, proto v té době zastavené panství vyplatil a začlenil mezi královská komorní panství. Zájem o zdejší zámek projevila rovněž císařovna Marie Terezie a na její pokyn byl přestavěn do současné podoby. Novodobým historickým mezníkem byl rok 1905, kdy sem zavítal německý statkář von Bülow. Tento věhlasný proutkař objevil na nádvoří pramen minerální uhličité vody a první lázeňská sezóna na sebe nenechala dlouho čekat.
MĚLNÍK, KRÁLOVSKÉ VĚNNÉ MĚSTO
Mnoho českých panovníků moc dobře vědělo, že si své drahé polovičky musí předcházet a existence královských věnných měst nebyla výjimkou. Bylo jich celkem devět a Mělník patřil mezi ně. Tento výjimečný status mu natrvalo přiřkl císař Karel IV. Dávno předtím osídlil úrodnou krajinu na soutoku dvou řek slovanský kmen Pšovanů, který se sňatkem spojil s knížecím rodem Přemyslovců. Dcera pšovského knížete Ludmila, později svatořečená, si vzala Bořivoje, prvního historicky doloženého českého panovníka pocházejícího z rodu Přemyslovců. Vznik města, jež se vyvinulo z podhradí a trhové osady, se datuje do 13. století. Zakládací listinu ale Mělník nemá a první písemný doklad pochází ze spisů Přemysla Otakara II. Velkou hospodářskou prosperitu zdejší obyvatelé zažívali za vlády Jiřího z Poděbrad, ale od konce století patnáctého se jim dařilo hůře. Po třicetileté válce se z důvodu emigrace mnoha řemeslníků a zemědělců lokalita téměř vylidnila. Mělník ale není a nebyl jen městem věnným, ale také městem vína. Pěstování vinné révy má na Mělnicku pradávnou tradici. Pověst praví, že první sud nechal do Čech poslat moravský kníže Svatopluk jako dar knížeti Bořivojovi a kněžně Ludmile. Ta poté nechala révu vysázet nedaleko svého rodiště, dnešního Mělníka. Péči o vinice se věnoval také Ludmilin vnuk Václav, jenž se později stal patronem vinařů. Také císař Karel IV. se o pěstování vína zajímal a nechal do Čech dovézt své oblíbené odrůdy až z Francie.