Komorní města byla na rozdíl od svobodných královských měst podřízených přímo panovníkovi spravována královskou komorou, které odváděla daně. Řadila se tedy stále k městům poddanským, ale těšila se větší prestiži a jejich práva a výsady byly početnější a významnější. Ve středních Čechách existovalo komorních měst několik a každé z nich se může pochlubit jedinečným příběhem a bohatou historií.
Brandýs nad Labem
Brandýs nad Labem je od roku 1960 součástí souměstí s nejdelším názvem, který zní Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Historický význam obou měst je značný – Stará Boleslav je považována za kolébku české státnosti a je nejstarším poutním místem na našem území. Brandýs nad Labem byl oblíbený králi i císaři a stejnojmenný zámek v jeho centru patří mezi nejvýznamnější středočeské renesanční památky. Na počátky města ještě dnes upomíná věž, jež byla začleněna do východního křídla hradu v 16. století přestavěného na zámek. Věž byla součástí mostní pevnosti zbudované v dobách, kdy město vznikalo. Samotné městečko Brandýs bylo založeno na přelomu 13. a 14. století pány z Michalovic, kteří vlastnili část nedaleké Staré Boleslavi a také Boleslav Mladou. Městu udělila důležité výsady Johanka z Krajku a od krále Vladislava Jagellonského vymohla roku 1503 také městský znak. Ve zvelebování panství pokračoval i její syn Konrád Krajíř z Krajku, ale protože se zapojil do vzpoury proti císaři Ferdinandovi I., bylo mu panství zkonfiskováno. Brandýs se tak stal majetkem králů a zdejší zámek jejich oblíbenou venkovskou rezidencí. Rudolfinská éra byla obdobím velkého rozkvětu. Císař Rudolf II. zde rád da často pobýval a roku 1581 Brandýs povýšil na královské komorní město. Vojenskou službu zde absolvoval Karel I., poslední rakouský císař a český král. I on si zdejší kraj oblíbil a hned po svém nástupu na trůn koupil brandýský zámek a prožil zde šťastné dny se svojí novomanželku Zitou.
Kostelec nad Labem
Na území Kostelce nad Labem stávala ve 13. století osada, která patřila rodu Boršů z Oseka. Za zakladatele města je ale považován až král Přemysl Otakar II. Se jmény proslulých panovníků a jejich manželek byl Kostelec spojován i v následujících staletích, protože byl věnným městem českých královen. Patřil například Elišce Přemyslovně, choti Jana Lucemburského. Královna mu udělila výsady a zbavila ho některých povinností. Také Karel IV. ho zastavil své ženě, královně Elišce Pomořanské, a rovněž od ní se městu dostalo vzácných privilegií, které sám císař potvrdil. Jelikož byl Kostelec výborně opevněný a obehnaný vodními toky, vyhledal zde útočiště vojevůdce Jan Žižka v době, kdy se jeho stoupencům přestalo dařit. Poté se správy města ujal odpůrce krále Jiřího z Poděbrad a odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Vladařova vojska město dobyla a vyplenila. Díky úrodné krajině a péči obyvatel se rozkvět vrátil a roku 1486 byl Kostelec povýšen Vladislavem II. na město. Získaný status potvrdili i další panovníci, například Ferdinand I., Rudolf II. nebo Karel II. V roce 1586 byl Kostelec nad Labem připojen k brandýskému panství a poté přestal být věnným městem.
TÝNEC NAD LABEM
První osadu na území města založili v 10. století Slavníkovci, později ji ovládli Vršovci a Přemyslovci. Písemný doklad o existenci Týnce podal již kronikář Kosmas. Sám se v roce 1110 zúčastnil setkání dvou vládnoucích knížat z rodu Přemyslovců – pražského knížete Vladislava a olomouckého knížete Oty – a tuto událost popsal ve svém díle. Další dochovanou písemnou zmínkou je listina krále Vladislav II. z roku 1167, v níž odkazuje město klášteru v Litomyšli. Na začátku 14. století přešel Týnec do vlastnictví kláštera jiného, tentokrát cisterciáckého v Sedlci. Hospodářsky významnou érou bylo takzvané pernštejnské období, tedy léta, kdy město patřilo Vilémovi z Pernštejna. Roku 1560 koupil celé panství následník trůnu z rodu Habsburků a v roce 1600 povýšil Týnec na královské komorní město císař Rudolf II. K vzácným privilegiím se vázalo také právo užívat znak, v případě Týnce nad Labem na něm byla vizuálně zdůrazněna jeho strategická poloha.
ŽEBRÁK
Kraj, kde se nachází Žebrák, byl osídlen ještě dávno před počátkem našeho letopočtu a důkazy o příchodu Slovanů na toto území pocházejí již ze století devátého. Osada zvaná Žebrák byla založena pravděpodobně v druhé polovině 12. století a ve století následujícím bylo místo proslavené svým rušným tržištěm. Bylo tomu tak i proto, že leželo na důležité obchodní stezce odnepaměti spojující Prahu s Plzní. Ještě výraznější rozmach nastal ve 14. století za vlády Lucemburků, kdy vladař Václav IV. povýšil roku 1396 Žebrák na královské komorní město. Údajně proto, že si původní ves velmi oblíbil. Rok 1532 se do městských dějin zapsal kvůli neveselé události – rozpoutal se velký požár, který doprovázejí dohady. Mohlo se jednat o pokus o atentát, jelikož zde v den neštěstí nocoval císař Ferdinand I. Vladaři se naštěstí podařilo uniknout. Éra největšího rozkvětu město teprve čekala. Přišla v 16. století, kdy Žebrák získal mnoho důležitých výsad. Obrat nastal roku 1624, protože císař Ferdinand II. Žebráku veškerá dříve nabytá práva odebral. Obnovenému zájmu se město těšilo ve století devatenáctém, kdy mnoho turistů a umělců putovalo k nedalekým zříceninám královských hradů Točník a Žebrák.
SADSKÁ
Sadská se vyvíjela postupně, nejdříve bylo postaveno opevnění chránící důležitou cestu, která se vinula krajinou. Poté byl postaven knížecí a následně královský hrad, jenž bohužel koncem 17. století zanikl. Až do poloviny 13. století byl ale zmíněný hrad sídlem, na kterém často pobývali čeští panovníci. Také se zde odehrála důležitá událost – v roce 1110 se zde konal první valný sněm knížete Vladislava I. Vedle hradu se značnému uznání těšil také zdejší chrám sv. Apolináře vybudovaný na podnět knížete Bořivoje II. na počátku 12. století. Kníže dále nakázal, aby byla v Sadské zřízena kapitula, o sto let později přemístěna Karlem IV. do Prahy. Velký rozmach Sadské nastal po roce 1562, kdy byla císařem Ferdinandem I. Habsburským povýšena na městečko. Za třicetileté války při drancování kraje švédskými vojsky byly zničeny veškeré písemnosti, proto jsou dokumenty z roku 1640 nejstaršími dochovanými privilegii. V následujících stoletích se městu dostalo ještě několika dalších práv a výsad, nejvýznamnější privilegium pochází z roku 1784 od Josefa II. – Sadské v něm udělil titul města.
NOVÉ STRAŠECÍ
Osídlení oblasti, v níž město leží, nebylo zpočátku husté a Slovanské se zde začali zabydlovat až ke konci 10. století. Důležitým podnětem k příchodu nových obyvatel bylo dění na Křivoklátsku, protože obec spadala pod křivoklátské panství, které náleželo králi a podléhalo královské komoře. Nejstarší písemná zmínka pochází z první poloviny 14. století a také zhruba v této době byla ves povýšena na městečko, ne však ještě na město. Nejstarší nám známá městská privilegia pocházejí od krále Vladislava Jagellonského z let 1480 a 1503. Město bohužel v polovině 16. století téměř celé lehlo popelem. Místní ale nepodlehli beznaději a svá obydlí zbudovali znovu. Od té doby se začal užívat název Nové Strašecí, což svědčící o kompletní obnově a rozsáhlé přestavbě. V druhé polovině 17. století král celé křivoklátské panství zastavil a následně prodal Valdštejnům, od nich ho poté odkoupili Fürstenbergové. Nové Strašecí se postupně stávalo méně významným poddanským městem a disponovalo jen méně zásadními právy a výsadami.
ČELÁKOVICE
Úrodný kraj plný lesů a polí byl osídlen téměř nepřetržitě od mladší doby kamenné a již od raného středověku zde pobývaly slovanské kmeny. Nejpozději ve 12. století tu vzniklo menší dřevěné opevněné sídlo. Kamennou tvrzí se Čelákovice pyšnily zhruba od roku 1300, její původně strohý vzhled následné ovlivnilo období gotiky a poté renesance. Další cennou památkou je románský kostel Nanebevzetí Panny Marie, který v 16. století prošel renesanční úpravou a poté ještě barokní přestavbou na počátku století osmnáctého. Velkou vzácností byl v 16. století mlýn, jenž se ve své době řadil mezi největší a technicky nejdokonalejší v Čechách. Nejstarší písemná zpráva pochází z roku 1290 – Čelákovice jsou v ní popisovány jako královské městečko. Ale nejvzácnější dochovanou písemnou památkou, i přesto, že je mladšího data, je městská kniha z roku 1366. Po dlouhá staletí se zdejší obyvatelé živili zemědělstvím, především rybolovem. Prosluli také košíkářstvím, jejich řemeslnou zručnost připomíná expozice městského muzea.
PODĚBRADY
Poděbrady jsou městem úzce spjatým s jedním z našich nejobdivovanějších a nejvýznamnějších panovníků, Jiřím. Vznikly v místě, kudy vedla obchodní cesta směřující z Prahy do Polska. Ve druhé polovině 13. století získal Poděbrady král Přemysl Otakar II., který zde nechal postavit kamenný vodní hrad, v jehož podhradí se pomalu usazovali obyvatelé. Poděbrady se staly poddanským městečkem, jež bývalo častým předmětem zájmu českých panovníků. Za tuto pozornost vděčilo okolní krajině s hustými hvozdy ideálními k lovu, tedy k oblíbené kratochvíli vladařů a šlechticů. Největšímu rozkvětu se poděbradské panství těšilo za správy pánů z Kunštátu, kteří ho získali od císaře Karla IV. Nejslavnější postavou z tohoto rodu byl Jiří z Poděbrad přezdívaný „král obojího lidu“. Byl jediným českým králem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale byl jím zvolen. Tento vynikající diplomat a politik se zasazoval o nenásilné řešení mezinárodních konfliktů a se svým návrhem mírové smlouvy předběhl o staletí tehdejší dobu. Svůj vřelý vztah k Poděbradům stvrdil roku 1472, kdy je povýšil na město. Také za vlády Ferdinanda I. Habsburského zažívaly Poděbrady éru prosperity. Císař je navštívil a ihned ho nadchly skvělé lovecké možnosti v okolí, proto v té době zastavené panství vyplatil a začlenil mezi královská komorní panství. Zájem o zdejší zámek projevila rovněž císařovna Marie Terezie a na její pokyn byl přestavěn do současné podoby. Novodobým historickým mezníkem byl rok 1905, kdy sem zavítal německý statkář von Bülow. Tento věhlasný proutkař objevil na nádvoří pramen minerální uhličité vody a první lázeňská sezóna na sebe nenechala dlouho čekat.